Lidský mozek je úžasný- pracuje 24 hodin denně a přestane jen když se zamiluje.

Únor 2016

Konec konce

23. února 2016 v 20:06 | Alice |  Zápisky jedné..
Zdravím všechny čtenáře.
Máte to z první ruky, stalo se to asi před 10 minutami, takže čerstvost zajištěna. Je konec.
Udělal to jeho typickým dokonalým stylem, jak podle příručky pro správné chlapy, to se mu musí nechat.
On: Musím TI něco říct, Alice
Já: Copak? Trochu se bojím..
On: To máš pravdu.. Přemýšlel jsem o tom dlouho..
Já: Nemají se tyhle věci řešit mezi čtyřma očima?
On: Jestli chceš, já příjdu..
Já: Upřímně.. nevím.. Už teď je těžké se ovládat, ale bylo by to asi lepší ne..
(přišel)
Bylo to průhledné, konverzace s těmito obraty bez smajlíku nemohla znamenat nic jiného. Měla jsem 15 minut na to zoufale zavolat tetě, mé nejlepší kamarádce. Měla jsem 15 minut na to vybrečet se co nejvíce. Měla jsem 15 minut připravit na špatný zážitek
Chtěl to vyřešit na chodbě..
Udělal to s grácií jeho vlastní. A já jsem poprvé v životě při krizové situaci nebrečela. Alespoň ne v daný moment. Možná to bylo přípravou, možná to bylo (navzdory mému přání si to vyříkat mezi očima) tí, že jsem celou dobu koukala do země a zoufale mrkala. Nebyla jsem skoro schopna slov. Ale rozberečela jsem se, až když se zavřely dveře výtahu.
Zdůrazňoval 1000x, že to není moje chyba, že jsem úžasná holka (tady jsem ho zarazila, protože to se poslouchá bez slz dost těžko). Říkal, že prostě nepřelétla jiskra, že mě má rád, ale ne jako partnerku. Že jsme oba moc jiní a že i když čekal, tak prostě nic nepřišlo. Že bylo hrozně fajn, jak jsem se o něj vzorně starala a že doufá, že zůstaneme kamarádi. Že ho to moc mrzí (měla jsem dokonce pocit, že náš pan dokonalý měl trochu skleněné oči a nakřáplý hlas, ale možná to byl jen klam), že chápe, jak to cítím já.. Ale že to nechtěl protahovat do nekonečna, že je to lepší "na začátku".
Je mu ctí, jak to provedl. Měl ve všem pravdu. Za mě jiskra přeskočila a velká.. Nemá cenu ho ale nutit, prostě pokud za něj ne, tak je to lepší to vyřešit takhle. Tohle vysvětluje jeho chování dokonale. Bohužel..
Ještě odpoledne jsem byla na něj naštvaná, teď jsem smutná. Ale zůstalo ve mě racionálno, že tak to mělo být, nemohl se do ničeho nutit.
Pane M., Marku, díky za vše. Ukázal jsi mi taje a krásy vztahu a bylo to moc fajn. Byl jsi pro mne dokonalý, škoda jen, že já ne. I díky tomu, jak šetrně jsi to skončil, na Tebe budu vzpomínat vždy v dobrém.
Labyrinte myšlenek, s Tebou se také loučím. Nejsem talent na psaní a nevím ani co bych dál psala. Při každém přihlášení bych si vzpomněla na něj, což se sice stane tak i tak, ale labyrint je spojen jen a jen s panem M, tahle éra končí.
Tímto děkuji mému jediném čtenáři, Lukáši, který ani netuší, že nehledě na roky je narozen o den déle než já a že toho máme dost společného. Bylo fajn číst Tvé názory a samozřejmě Tvé články (v čem budu pokračovat)
Navzdory do nebe volajícím článků blog nesmažu. Třeba se k tomu za pár let vrátím a budu se smát. Nebo, pokud, jestli, vůbec, přijde ještě nějaký vztah, tak se v článkách ztotožním.
Doufá, že někdy přijde. Nechci teď, ale někdy v daleké budocnosti ano.
Díky za vše,
Vaše,
ubrečená, dojatá a smutná,
Alice

Velké holky nepláčou aneb až moc velká daň

23. února 2016 v 14:42 | Alice |  Zápisky jedné..
... a už vůbec ne kvůli klukům!
Zdravím všechny čtenáře.
Už je to tu zase. S škaredem venku se mi udělalo škaredě i vevnitř. Ale tentokrát jsem nepípla, dusím to v sobě. Takže, i když bych měla psát smysluplné články, abych zvedla zoufalou návštěvnost, která už jeden den dokonce pokořila rekordní nulu, tak se tady prostě musím vymluvit.

Nesmírný

20. února 2016 v 19:31 | Alice |  Recenze
Zdravím všechny čtenáře.
Recenze mne nějak chytly, tak si v tom dovolím pokračovat. Konečně, konečně, konečně! Je to prostor Vám tu představit mé právě já, můj čtenářský vkus. Severské detektivky! Achhh... Harry Hole, Joona Lina, Carl Morck.. Pro ty všechny je v mém srdce dost místa. Pokud budete chtít, představím Vám všechny. Dneska začnu již šestou knihou Jussiho Adler-Olsena. Budu se snažit neslintat a nedávat do mého názoru extrémně subjektivní dlouhodobou vášeň k této literatuře.

Upřímnost nad zlato a nebo mluviti stříbro, mlčeti...?

19. února 2016 v 19:21 | Alice |  Můj názor na...
Zdravím všechny čtenáře.
Dnes jsem se rozhodla otevřít méně ožehavé téma. Pořád je to podle mne téma minimálně diskutabilní. Je správné být upřímný za každou cenu? I ve vztahu? Donedávna jsem se řídila pravidlem, že upřímnost je to nejlepší, co může být. I když vím, že to někdy dost bolí, jsem (i když občas až po čase) moc ráda, když je ke mně někdo upřímný. I přesto, že jsem tvrdohlavá a stejně většinou jednám podle svého. Jsem taková od přírody a nebo na mne měly až moc silný vliv mravně vychovávající a vždy dobře končící pohádky.

Cena mého života? New York Stock Exchange!

18. února 2016 v 21:06 | Alice |  Téma týdne
Zdravím všechny čtenáře.
Ráda bych se s vámí podělila o můj názor, za co a kolik stojí naše životy. Je to velmi široký pojem, na který nemají dva lidi úplně stejný názor.

Amour, amour, amour

17. února 2016 v 20:38 | Alice |  Schizofrenní mono(dia)logy
Drahý labyrinte myšlenek.
Budeme spolu slavit skoro 2 měsíce výročí! Sice nemáme moc čtenářů, ale mne pořád baví si do Tebe vylévat své myšlenky a emoce a snažit se tu správnou cestu :).
To, co Ti dnes chystám říct je vážné a důležité. Vždy jsem se strašně bála slova být zamilovaný či dokonce proboha milovat. Známe se krátce, ale už asi tušíš, že jsem hodně opatrná na cokoliv, bojím se spálit. Ale jak už jsem Ti jednou řekla, můj kamrád mi jednou sdělil moc chytré moudro- že život začíná za mou komfortní zónou. A měl pravdu!
Teď přišla ta chvíle. Musím se přiznat, že nevím, jestli bohužel či bohudík. Ale troufám se Ti svěřit- že jsem zamilovaná. A že ho miluji..
Jak se to stalo? Byo to tou žehlící večeří (prostě kouzlo okamžiku, určitě ne v mé "kulinářské" "schopnosti"). Nebylo to tedy přímo na Valentýna, protože umíral na rýmičku. Udělal jsem steaky (recpet a triky jsem studovala celý týden, od pánvičky po druh masa) se salátem. Jedli jsme asi hodinu a povídali o všem možném (dobře spíše on, protože já moc komunikativní nejsem, ale co si budeme říkat, mě tohle naprosto vyhovuje). Přechvaloval mi jídlo a potom mi řekl (hrozně pěkně), že jsem roztomilá, když jsem v rozpacích z jeho komplimentů (které předčily realitu asi o 1000%). Koukali jsme na telku a šli relativně brzo spát. Ráno mě hladil ve vlasech.. na tváři... A oslovoval mě zlato..
Byl to ten nejkrásnější a nejpohodovější večer, co jsem kdy zažila..
A pak to bylo, no..
Mám pocit, že jsme to cítili oba, víš? Já vím, labyrinte, že do Tebe klidně už za týden zabloudím a že se v tomhle pocitu naprosto ztratím a že klidně najednou objeívm cestu, kdy mě bude naprosto štvát. Ale teď jdu touhle uličkou. Sice mám strach, že až to pomine, že se ztratím nadobro, ale nějak mám chuť to risknout.
Najednou mi začal psát více než pravidelně- jako za starých časů, skoro vždy, když oba svítíme zeleně, že jsme online. Najednou mi vysvětluje nemožnost se sejít s použím zlato, mrzí mě, taky mi chybíš.. Najednou je mnohem více otevřený..
Jeho dokonalost kazí jen fakt, že vzal další brigádu (na jeho obranu se mu moc hodí do životopisu), takže bude mít ještě méně času. Okolí mi říká, že si alespoň budeme vzácnější. Jo, můj mozek říká, že je to super- budu míc prostor se soustředit na učení, budu si užívat každou minutu s ním mnohem více a nebudu mít prostor na hysterické výlevy. Jak víme, tak se ale často neshodne s orgánem nedaleko vzdáleným od něj. Srdce pláče, že mu chybí.
Každopádně musím Ti něco říct labyrinte. Jsem šťastná. Vážně. I když se skoro nevidíme, jsem zamilovaná.
Tvoje,
se srdcem tloukajícím jako při závodě a nevěřící svým očím, že napsala takový přeženštilý patos,
Alice

Než si pro mne příjde

14. února 2016 v 14:04 | Alice |  "Filosofické" myšlenky
Zdravím všechny čtenáře.
Dneska bych se s vámi chtěla podělit o mojí zkušenost s včerejším sledováním televize a taky bych se chtěla trochu pobavit o smrti. Ne depresivně a tragicky. Ale vnuknout tu krátkou myšlenku, která mi také občas do hlavy vlétne. Že nejdůležitější je to, že jsme pořád tady a na to ostatní ať s*** pes. Zní to moc filozoficky, étericky.. Ale je to tak.. Neodpustím si Vám předem ale popřát krásného Valentýna- ať už ho trávíte s někým, nebo ne- užijte si tu neděli podle vašeho a hlavně nesmutněte. Mohou přijít i horší věci..

Zápisník jedné lásky

13. února 2016 v 17:09 | Alice |  Recenze
Zdravím všechny čtenáře.
Rozhodla jsem se pokračovat ve své rubrice recenzí. I když to tak zatím nevypadá, opravdu nejsem velká romantička ani ve vztahu a už vůbec ve výběru knížek. Ale že je zítra je ten Valentýn a na počest mé jedné rubriky jsem se rozhodla dneska napsat něco o knize Zápisník jedné lásky od autora Nicholase Sparkse. Tato kniha je jedna z mála romantických knížek u které brečím. Vždycky.

Dospělá-nedospělá aneb co dělá dospěláky dospělými?!

12. února 2016 v 20:04 | Alice |  Můj názor na...
Zdravím všechny čtenáře.
Dneska bych chtěla zase otevřít svou třináctou komnatu anebo minimálně zase předvést svůj abnormální názor. Protože, i když mám úspěšně za sebou zkoušku dospělosti, tak se tak necítím. A moc nerada se na veřejnosti označuji za dospělého člověka.

Home, sweet home

11. února 2016 v 20:23 | Alice |  Téma týdne
Zdravím všechny čtenáře.
Dneska bych se chtěla rozepsat o mnohovýznamovosti slova domov a také o (ne)výhodách osamostatněného bydlení.