Lidský mozek je úžasný- pracuje 24 hodin denně a přestane jen když se zamiluje.

Amour, amour, amour

17. února 2016 v 20:38 | Alice |  Schizofrenní mono(dia)logy
Drahý labyrinte myšlenek.
Budeme spolu slavit skoro 2 měsíce výročí! Sice nemáme moc čtenářů, ale mne pořád baví si do Tebe vylévat své myšlenky a emoce a snažit se tu správnou cestu :).
To, co Ti dnes chystám říct je vážné a důležité. Vždy jsem se strašně bála slova být zamilovaný či dokonce proboha milovat. Známe se krátce, ale už asi tušíš, že jsem hodně opatrná na cokoliv, bojím se spálit. Ale jak už jsem Ti jednou řekla, můj kamrád mi jednou sdělil moc chytré moudro- že život začíná za mou komfortní zónou. A měl pravdu!
Teď přišla ta chvíle. Musím se přiznat, že nevím, jestli bohužel či bohudík. Ale troufám se Ti svěřit- že jsem zamilovaná. A že ho miluji..
Jak se to stalo? Byo to tou žehlící večeří (prostě kouzlo okamžiku, určitě ne v mé "kulinářské" "schopnosti"). Nebylo to tedy přímo na Valentýna, protože umíral na rýmičku. Udělal jsem steaky (recpet a triky jsem studovala celý týden, od pánvičky po druh masa) se salátem. Jedli jsme asi hodinu a povídali o všem možném (dobře spíše on, protože já moc komunikativní nejsem, ale co si budeme říkat, mě tohle naprosto vyhovuje). Přechvaloval mi jídlo a potom mi řekl (hrozně pěkně), že jsem roztomilá, když jsem v rozpacích z jeho komplimentů (které předčily realitu asi o 1000%). Koukali jsme na telku a šli relativně brzo spát. Ráno mě hladil ve vlasech.. na tváři... A oslovoval mě zlato..
Byl to ten nejkrásnější a nejpohodovější večer, co jsem kdy zažila..
A pak to bylo, no..
Mám pocit, že jsme to cítili oba, víš? Já vím, labyrinte, že do Tebe klidně už za týden zabloudím a že se v tomhle pocitu naprosto ztratím a že klidně najednou objeívm cestu, kdy mě bude naprosto štvát. Ale teď jdu touhle uličkou. Sice mám strach, že až to pomine, že se ztratím nadobro, ale nějak mám chuť to risknout.
Najednou mi začal psát více než pravidelně- jako za starých časů, skoro vždy, když oba svítíme zeleně, že jsme online. Najednou mi vysvětluje nemožnost se sejít s použím zlato, mrzí mě, taky mi chybíš.. Najednou je mnohem více otevřený..
Jeho dokonalost kazí jen fakt, že vzal další brigádu (na jeho obranu se mu moc hodí do životopisu), takže bude mít ještě méně času. Okolí mi říká, že si alespoň budeme vzácnější. Jo, můj mozek říká, že je to super- budu míc prostor se soustředit na učení, budu si užívat každou minutu s ním mnohem více a nebudu mít prostor na hysterické výlevy. Jak víme, tak se ale často neshodne s orgánem nedaleko vzdáleným od něj. Srdce pláče, že mu chybí.
Každopádně musím Ti něco říct labyrinte. Jsem šťastná. Vážně. I když se skoro nevidíme, jsem zamilovaná.
Tvoje,
se srdcem tloukajícím jako při závodě a nevěřící svým očím, že napsala takový přeženštilý patos,
Alice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Fangovich | Web | 18. února 2016 v 7:52 | Reagovat

Po všech těch smíšených pocitech, které jsi sem psala, jsi konečně šťastná, jsem za Tebe rád. :-)

2 Alice | Web | 18. února 2016 v 8:01 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama