Lidský mozek je úžasný- pracuje 24 hodin denně a přestane jen když se zamiluje.

Upřímnost nad zlato a nebo mluviti stříbro, mlčeti...?

19. února 2016 v 19:21 | Alice |  Můj názor na...
Zdravím všechny čtenáře.
Dnes jsem se rozhodla otevřít méně ožehavé téma. Pořád je to podle mne téma minimálně diskutabilní. Je správné být upřímný za každou cenu? I ve vztahu? Donedávna jsem se řídila pravidlem, že upřímnost je to nejlepší, co může být. I když vím, že to někdy dost bolí, jsem (i když občas až po čase) moc ráda, když je ke mně někdo upřímný. I přesto, že jsem tvrdohlavá a stejně většinou jednám podle svého. Jsem taková od přírody a nebo na mne měly až moc silný vliv mravně vychovávající a vždy dobře končící pohádky.

U rodiny jsem to praktikovala skoro stoprocetně. Postupně ale se mi to vracelo ve formě křiku nebo nadávek, že jsem moc drzá, takže jsem ubrala. Samozřejmě, nechápejte to tak, že jsem byla fracek, který příjde domů, pohodí batoh bůhví kam, řekne mámě, že v tomhle je fakt tlustá a zhodnotí večeři, jako že je to vážně blaf. To zase ne. Jsem upřímná, ale s přídavkem slušnosti a ohleduplnosti. Alespoň myslím. Prostě jsem jen rodičům tvrdila, že si myslím, že mi měli dát ještě šanci a ne hned mne od práce s křikem odhánět a tak. A taky jsem se poslušně hlásila ke svým drobným prohřeškům, což, upřímně, nebyl dobrý nápad. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem vlastně žila v opravdu pohádkovém- paralelním světě. Nechápala jsem, jak to, že když se přiznám ke ztrátě čipu na obědy (nový jsem si sama hned ten den za vlastní bohatství koupila), tak proč mě máma nepochválí, že jsem hodná, že se přiznám a proč na mne křičí, že jsem věčná bordelářka? No nic. Myslím, že by se to s rodiči a upřímnosti asi nemělo přehánět. A že by to dítě taky mělo vicítit dle rodinné výchovy.

Další větší a svobodnější kapitolou jsou kamarádi. Nikdy jsem jich moc neměla a ten většinu zbytečku jsem ztratila právě díky mé upřímnosti. Zpětně jsem za to ale moc ráda. Zbyli mi totiž jen dva kamarádi- kluci. S nimi se bavíme naprosto o všem (vážně, naprosto!!) a jsme zvyklí se takříkajíc okřiknout a upřímně si navzájem říct, co děláme špatně nebo co špatně chápeme. Je to asi tím, že to jsou kluci. Ale zaplať pánbůh, víte? Bez nich bych to nedotáhla tam, kam jsem se zatím vyšplhala. Našemu dobrému a pevnému vztahu vděčím kromě dobře rozpoložených hvězd upřímnosti. Ještě mě napadá můj oblíbený citát právě od jednoho kamaráda. Nesouvisí s upřímností, ale já se tím snažím řídit a s Vámi se chci o něj podělit. Musím se pochlubit, že mi visí vedle vstupních dveří.
,,Život začíná na konci tvé komfortní zóny"

Poslední kapitola jsou vztahy. No tady moje celoživotní upřímnost bohužel někam odešla, zahrabala se a odmítá vylést. Tedy zase, jak v čem. Ochotně se v konverzacích přiznávám, že nevím, co říká nebo o jakém filmu/seriálu mluví. Ale když přijdou chvíle, kde racionálně vím, že bych měla být upřímná, prostě stopka a mlčím. Vím moc dobře, že přijdou chvíle, kdy to bez upřímnosti dopadne dost zle. Nejsem expert na vztahy (toho se asi dalo všimnout), ale vím skoro s jistotou, že upřímnost je ve vztahu nesmírně důležitá a je to jedna z velkých pilířů, které vztah drží pohromadě. Tolik krásné teorie. Ale mne to zatím prostě nejde. Protože se bojím reakce. I když je to teď pan dokonalý, tak prostě nevím, jak může zareagovat. Takže zatím jsem ve fázi, kdy mlčím, když vybere film, který mne vůbec nebaví, když jde místo naší schůzky na oslavu a ani se mne nezeptá, jestli chci také nebo když mám někdy plné zuby konverzace, která se točí kolem jednoho. Říká mi s oblibou kuňka. Stává se mi totiž, že když už sebere skrytou odvahu a něco, ať už intimního nebo upřímného, mu chci říct, tak se mi nějakým zázrakem začne zeslabovat hlas a uprostřed věty přestane fungovat úplně. Pak se udělá blok a já tu větu už nejsem schopna říct znovu. Takže to pak dopadá: ,,Copak zlato??" ,,Ale nic" ,,Něco jsi chtěla říct, ne?" ,,Ale nic" ,,Ach jo, ty moje komunikace..".

No asi tak. Já vím, není to ani trochu dobré. Ale snad čas a pár zkoušek jeho charakteru mi pomohou. Nebo on sám. Chci tím vším jen říct, že pro mne je upřímnost nade vše. A kdo jí nedokáže přijmout, tak si jen škodí.
Vaše,
Upřímná, někdy až moc, někdy až moc málo,
Alice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama